Mořské panny

 V různých starých knihách nalézáme zmínky o mořských pannách. Pročítáme-li některé jejích kapitoly, přesvědčíme se, že to nebyli vždycky jen dravci, bazilišci, jednorožci, mořští hadi, kteří bylí příčinami těch nejpodivuhodnějších dobrodružství, nýbrž že to byli často i jíní netvoři, třeba jako slon ohromní mořští raci, pro něž přeštípnutí námořníka bylo maličkostí, podivné ryby s kravskými nebo prasečími hlavami a pak, mořští démoni, lidé. Z těchto mořských lidských démonů jsou nejproslulejší "mořské panny", o nichž staří námořníci velmi rádi vypravovali různé historky.

Byly to půl panny a půl ryby. Ve starých spisech se zachovalo nejen mnoho jejich vyobrazení, ale také četné přednášky, které o nich s největší vážností proslovili staří učenci.

Zdá se, že tyto prastaré "mořské panny" si potrpěly na svůj zevnějšek zrovna tak, jako dnešní ženské. Ani jedna není podobná druhé, ale všechny jsou půvabné a svůdné. Některé stačil dlouhý rybí ocas, řídce posázený velikými šupinami, jiná se chlubila dvěma kratšími ocasy, hustě pokrytými šupinami. Některé měly dokonce jakási křidélka jako andělíčci. Ale už i mezi "mořskými pannami" byly živly výstřední, kterým se rybí ocasy nelíbily, známe obrázek jedné takové mořské modelky, která nasadila na svůj svůdný ženský předek zadeček jakéhosi psa.

Ale nebyly to jen "mořské panny", o nichž staří námořníci vypravovali a v které staří učení profesoři věřili, nýbrž byly to i jiné lidské obludy. Tak třeba roku 602 vojenský velitel byzantského císaře Mauritia, Menas, viděl prý ve vlnách nilského ústí dva "mořské lidi". Takovým "mořským člověkem" byl asi i mohamedánský prorok Oen (Oannes) a nechybí ani tvrzení, že snad právě tento se stal předlohou pro všelijaké fantastické obrazy "mořských Turků", o nichž se zmiňují některé staleté knihy renesanční doby. Také "mořský mnich" je známou figurkou, která dlouho strašila v starých vědeckých knihách.

Mnohé tyto mořské lidské obludy byly i chyceny. Tak je třeba zaznamenáno, že roku 1187 byl chycen u Oxfordu jakýsi "mořský muž", který ale utekl.Roku 1305 byl chycen v Holandsku jiný "mořský muž", který prý měl na: sobě brnění, tomuto se však nepodařilo utéci, nýbrž po třech nedělích bídně zahynul v Dokkumu. Někdy v letech 1400-1405 se prý podařilo holandským mlékařkám chytit kdesi v okolí Haarlemu opravdovou "mořskou pannu". Odvedly ji domů, oblékly ji a naučily ji prý i příst; žila pak několik let, ale neustále musela býti hlídána, protože stále chtěla uniknout do moře. Poslední "mořskou pannu" ulovili prý rybáři asi roku 1819-1820 kdesi u Shetlandských ostrovů, byl to ovšem asi dnešní kapustňák. Vzácný úlovek se podařil kdysi počátkem XV. století v Adriatickém moři. Tam byl tehdy dokonce uloven "mořský čert", obluda s rohatou psí hlavou a dlouhým rybím ocasem.

Legendy o mořských pannách jsou tak staré,jako nejstarší kultury.Vždy jsou krásné,
obvikle nešťastné,do půlky téla ženy a doole mají rybí ocas.,mořská panna se často
zobrazuje sedící na skéle,hledící do zrdcadla a pročesávající si zlaté vlasy sahající po
pás.Záznamy o napůl lidech a na půl rybách sahají až do roku 1800 př.n.l.

Lucemburské velkovévodství založil hrabě Siegfried,který měl krásnou ženu se jméne Meluzína.
Když ji po prvé požádal o ruku,souhlasila s jednou podmínkou,že ji nechá každý měsíc jeden
den o samotě.Protože ji tolik miloval Siegfried souhlasil.Po mnoho let první středu každého měsíce chodila jehožena do kasemat,sítě podzemních chodeb,a strávila tam jeden den.Jeden den se Siegfrien vydalza ní a našel ji jako mořskou pannu ležící v kádi plné vody.Ve chvíli kdy zjistila,že je její tajeství
prozrazeno,skočila z okna do řeky Alzette a už ji nikdo neviděl