Čarodějnice

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čarodějnictví je pojem, který měl v různých společnostech a dobách různé významy. Společné těmto významům je užití údajných nadpřirozených schopností či sil. Naopak různý je vztah k náboženství, magii, etice. Osoba, která čarodějnictví provozuje, je označována jako čaroděj, čarodějka nebo čarodějnice. Víra v čarodějnictví je v rozličné podobě přítomná v mnoha kulturách, je vlastní zvláště kulturám indoevropským a i v dnešní době přežívá jak ve vyspělých, tak v primitivních společenstvích.

Lze jen velmi obtížně stanovit období, kdy bylo výrazu čarodějnictví užito poprvé, stejně kdy se poprvé objevují fenomény, které jsou s čarodějnictvím spjaty: kouzlení, domnělé schopnosti létat, smlouva s temnými silami, často spojená s bizarním sexuálním chováním, představy blízké halucinacím, náboženské bludy apod. Je zároveň velmi těžké rozlišit, co se skutečně týkalo jednotlivě toho kterého fenoménu a co je pouze legendární interpretace. Téma čarodějnictví se také vždy mísí s neoprávněným užitím asociací, které dodávají tématu atraktivitu, a vlastním myšlenkovým světem autorů, kteří se snaží téma pojednat. Výrazům čarodějnictví, čaroděj a čarodějnice proto nelze systematicky přisuzovat zcela určitý obsah, nelze o nich hovořit pouze jako o psychologickém či religionistickém předmětu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krásná a smrtící, okouzlující i krutá Kirké je jednou z velkých čarodějnic řecké mytologie. Za pomoci

své hůlky, lektvarů, bylin a zaklínadel dokázala začarovat lidské bytosti ve zvířata, rozpohybovat lesy a proměnit den v noc. Antiční autoři jako Homér, Hésiodos, Ovidius a Plutarchos vylíčili její činy a zajistili jí tak místo v mytologii.

Kirké, dcera boha slunce Hélia a nymfy Persé, žila na ostrově Aiaia poblíž italského pobřeží. Dny trávila tkaním nádherných látek na svém stavu. přitom si prozpěvovala svým okouzlujícím hlasem.
Asi každý ví, že chtěla mořeplavce Odysea proměnit ve vepře, ale ten byl chráněn bylinou zvanou mól od boha Herma.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Píseň čarodějky

 

Poslyšte nyní slova čarodějů,

skrývané v noci po dlouhý čas,

když sudba naše temnější byla,

vynášíme je na světlo zas.

Tajemnou vodu a oheň,

zemi svou zrodu a vzduch,

ze skryté podstaty známe a budem´

mlčení zachová odvážný duch.

Veškeré přírody koloběh zrození,

střídání jara a zim,

sdílíme s vším živým spojeni,

v magickém kruhu se radujem s ním.

Čtyřikrát do roka o Větším Sabatu

ožije pohanský háj:

Imbolc, Lughnasad, den duchů zemřelých

a První Máj.

Když stejná jako den vláda je noci,

nejdelší noc a nejdelší den,

pohanské oslavy čtyř Menších Sabatů

v podvečer slaví svůj rej.

Třináct úplňku doroste do roka,

při nichž Kruh se shromažďuje

třináctkrát o Esbatu raduj se,

co jich do roka je.

Moc, jež se dědila napříč věky,

již sdílela žena a muž,

chovala staletí jedno pro druhé,

dříve než začal měřit se čas.

Když vytyčen magický kruh

je dýkou či holí,

jichž hrana leží na pomezí světů

v hodině kouzel stíny ji halí.

Tento svět nemá právo Ji znát,

od Zásvětí nezvědí ničeho,

Nejstarší z bohů jsou tu vzýváni,

Velké Dílo završeno.

Dva jsou čarovné pilíre

stojící u paty svatyně

dvě mocnosti přírody

dvě podoby božství.

Temnota a světlo se střídají,

naproti jeden druhému,

představováni Bohem a Bohyní,

tak jak to učí předkové.

V noci co divoký jezdec na větru je

Rohatý Bůh a Pán Stínů,

přes den Král Lesní Říše

zelenou obývá mýtinu.

Stará i mladá jak sama si hoví,

brázdí mlhy ve své bárce

Stříbrná Paní Luny,

Stařena vládne kouzly v šeru.

Pán a Paní magie,

jež v hlubině mysli tvé dlí,

věčnou moc stále obnovují,

co ničit i počínat smí.

Tak připij dobrým vínem na Dávné Bohy

a miluj a tanči a hrej k jejich slávě,

než Zásvětí brána nás přijme

v tichu na konci dní.

A "Čiň jak Ty chceš" ať je výzvou tvojí,

též ať je jí láska, jež nezraní

Jediný Zákon tě s osudem pojí,

při magii věků, staniž se tak!